Dámská jízda CHAMONIX - ZERMATT

22.09.2021 15:35

Celkem cca 175 km / 12500m+ / 6 dní

Už před rokem jsme s Klárou začaly spekulovat nad nějakým delším trekem v Alpách. První plány směřovaly k dálkové trase Tour de Mont Blanc, ovšem loňská Covidová situace nám nedovolila vycestovat, a tak jsme trek odložily na sezónu 2021. Naštěstí Klára zapátrala po technicky náročnější trase, která hlavně není až tolik turisticky profláklá jako kroužení okolo Bílé Hory. Konkurz na týdenní taškařici vyhrála Walking Haute Route (WHR), tedy trek z Chamonix do Zermattu, neboli od Mt. Blancu k Matterhornu. Původně tato trasa vznikla jako zimní skialpová túra, ovšem příznivci vysokohorské turistiky ji poupravili na letní trekovou verzi, kterou zvládnou i takoví vysokohorští amatéři, jako jsem já.

Týden se ženskou v horách, 24 hodin denně – to zní dost děsivě. Ovšem Klára je asi jediná ženská, se kterou jsem si takové dobrodrúžo dokázala představit. Navíc už jsme nějaké společné výlety s nocováním venku absolvovaly a vyhodnotily jsme, že to nemá moc kam uhnout. Cesta nakonec klapla také na jedničku, protože velká část naší běžecké elity se v námi vybraném termínu vypravila do Chamonix na závody pod hlavičkou UTMB. Využily jsme volného místa v autě a svezly jsme se s Peťou a Skokym.

Den 0: Chamonix – Col de Balme (16,5 km / 1100 m+)

V sobotu odpoledne přijíždíme do Chamonix. Cestou se ještě potkáme s Paloncem (ve dvojici s Filipem tvoří budoucí druhý nejrychlejší tým na trase PTL). Palonc mi půjčuje tracker s aktualizovanou SIMkou, aby nás na našem putování mohli sledovat rodina a známí. Po 16 hodině nasazujeme na záda batohy plné jídla (protože ve Švýcarsku bychom se na chatách nedoplatily), fotíme se na náměstí u sochy a vyrážíme údolím směr Col de Balme. Je to velmi příjemná úvodní část, stoupání je mírné. Naše první kilometry kopírují současně dálkovou trasu Tour de Mont Blanc, a tak potkáváme ještě poměrně hodně turistů. K večeru nasazujeme čelovky a do sedla Col de Balme (2191 m), které se nachází na francouzsko-švýcarské hranici, přicházíme okolo 21 hodiny. Hned stavíme stan a uléháme.

Den 1: Col de Balme – Fontenelle (30,5 km / 1600 m+)

V noci nás překvapí poměrně silný déšť. Na úvod to máme jako výbornou testovačku stanu, který Klára ještě před odjezdem zatírala silikonem – dobrá práce, stan nepustil ani kapku. Vzhledem na nevlídné počasí ignorujeme budík. Vstáváme, až když přestane pršet a nabíráme asi 1,5 hodinové zpoždění oproti původnímu plánu. U stanu chytáme ještě francouzský signál s EU roamingem, posíláme poslední zprávy rodině a přátelům a vyrážíme do Švajcu.

Úvodní kilometry jsou krásné, po vrstevnici přecházíme okolo malebné chaty Les Grands. Otevírají se první výhledy na ledovce a okolo pěšinky se začínají objevovat první keříky lahodných borůvek. Dále sestupujeme k chatě Chalet du Glacier (1550 m). Cestou potkáváme skupinku značkařů pro jednu z tratí UTMB. U chaty dáváme krátkou pauzu na občerstvení, protože nás čeká dlouhý a náročný výstup do sedla Fenêtre d'Arpette (2665 m). On ten výstup je náročný hlavně proto, že máme batohy ještě zatím plné zásob jídla na několik dnů. Sestup ze sedla je poměrně technický, chvilku přeskakujeme po velkých balvanech a stezku si jen domýšlíme. Později se přesouváme na pohodový turistický chodník a klesáme nekonečnou nakloněnou rovinou až k jezeru Champex (1500 m).

Následuje poměrně nezáživný úsek daleko od velehor. Musíme přejít přes vesnice Sembrancher a Villette a dále pomalu stoupat až do Verbier. V nohách máme už přes 30 kilometrů, navíc na večer se nám trochu rozpršelo a morál nám klesl tak nízko, že jsme to zabalily už ve vesničce Fontenelle (1050 m) na autobusové zastávce.

Den 2: Fontenelle – Lac des Dix (26 km / 2500 m+)

Máme za sebou náročnou noc, každou chvilku okolo nás projížděly auta a skoro vůbec jsme nespaly. Abychom se vyhnuly udiveným pohledům cestujících čekající na první autobusové spoje, tak jsme vstaly už po půl šesté a ještě za tmy jsme vyrazily do další etapy. Naše taktika je ráno se rychle sbalit a až později na sluníčku v klidu posnídat a případně vysušit stan a spacáky. Tentokrát snídáme za Verbier téměř ve výšce 1900 m.

Konečně začínáme prudčeji stoupat. Nejdříve okolo sjezdovek (nacházíme se v jednom z největších lyžařských švýcarských středisek Čtyř údolí), později už přicházíme do opravdových hor. U chaty Cabane du Mont-Fort (2420 m) koukáme sice jen do šedého mraku, ale při stoupání do sedla Col de la Chaux (2940 m) se už obloha začne protrhávat. Při výstupu do sedla jdeme po hranici ledovce, takže musíme projít prvním sněhovým polem.

Dále nás čeká krásná horská část ve vysokých nadmořských výškách, kdy přecházíme okolo několika jezírek sedla Col de Louvie (2921 m), Col de Prafleuri (2987 m) a Col des Roux (2804 m). U jednoho z jezírek dáváme oběd a na slunci sušíme stan (ještě mokrý z první noci). V dalším úseku nás dojdou nějací dva sporťáci, tak je prosím, aby nám udělali fotku „No, sorry, we are in the race“. Až když nás kluci obejdou, tak vidím na jejich zádech startovní čísla s logem trasy PTL. Následuje celkem technický úsek a náročný výstup do sedla Prafleuri, to mají kluci celkem divoké. Na chatě Prafleuri nám potvrdili, že tuto část cesty máme společnou se závodníky PTL a že se jednalo o vedoucí dvojici na čele závodu. Cestou ze sedla Roux se dočkáme také druhé dvojice, a to našeho skvělého CZ týmu Palonce a Filipa. Moc pěkné zpestření (pro nás i pro kluky, kteří to po pár krátkých větách valí dále). U jezera Lac des Dix (2400 m) stavíme stan a obklopeny horami se před spaním ještě chvíli kocháme.

Den 3: Lac des Dix - Lac des Autannes (29 km / 2160 m+)

Od jezera stoupáme k dalšímu sedlu. Cestou míjíme další týmy z PTL (jeden den závodu a už mají od vedoucí dvojice ztrátu přes 15 hodin). Oficiální trasa do Zermattu směřuje standardně do sedla Col de Riedmatten (2919 m), ale my dáme přednost variantě do sedla Pas de Chévres (2855 m) – časově je sedlo vzdálenější, ale hlavně vypadá exponovaněji. Už z dálky zaostřujeme na žebříky, po kterých se do sedla vyšplháme. Cestu nám zpestří pracovnící, kteří odpalují padající balvany a pravděpodobně chystají novou stezku, která do sedla povede vrchním traverzem.

V sedle Chévres chytáme první sluneční paprsky, kocháme se výhledy na údolí a na chatu Dix. Po krátkém sestupu zastavujeme u potoka na sluníčku, vychutnáváme si pozdní snídani a opět sušíme.

Klesáme údolím až do vesnice Arolla, odkud se na chvilku vzdálíme od vrcholků hor. Podél řeky klesáme (a občas vlníme) do vesnice Les Haudéres (1450 m). Dále už nás čeká jen stoupání přes další vesničky. K našemu zklamání zde nejsou otevřené žádné obchody (v létě jsou otevírací doby omezené, hlavní sezónu tady mají lyžaři). Uspokojíme se s kávou a pozdním obědem z vlastních zásob, alespoň odlehčíme batohy.

Máme před sebou dlouhé, ale velmi příjemně mírné stoupání do sedla Col de Torrent (2916 m). Procházíme mnoho serpentin, obklopeny rozkvetlými vysokohorskými loukami se kocháme pohledy na okolní štíty. Jak jsme se toho výstupu obávaly, tak to nakonec bylo jedno z nejpříjemnějších stoupání. A podobně tomu bylo i cestou dolů. Po pár serpentýnách jsme sklesaly k jezeru Lac des Autannes (2700 m), kde rozkládáme stan a kocháme se pohledy na údolí, které se od zapadajícího slunce zbarvuje do oranžových odstínů. Je to nádhera!

Den 4: Lac des Autannes – údolí Turtmanntal (28,5 km / 1950 m+)

Přes noc lehce sprchlo, ráno potom vytřepáváme ze stanu námrazu. Při pohledu na hory je ale jasné, že nás čeká další krásný den, obloha je jako vymetená. Při sestupu k jezeru Lac de Moiry (2250 m) si s nadšením užíváme výhledy na ledovec Moiry (který mimochodem vlivem globálního oteplování hodně rychle mizí). U jezera využíváme veřejných WC na převlečení a základní hygienu a vyrážíme do sedla Corne de Sorbois (2800 m). Nahoře se nám otevírají pohledy na další štíty, ale také na místní lyžařské středisko.

Kousek níže si dopřejeme pauzu na snídani a na sušení a já píšu Laďovi SMS, aby nám zjistil, jak jsou otevřené potraviny v Zinalu (teď už opravdu budeme potřebovat doplnit zásoby). Do Zinal přicházíme asi 1,5 hodiny před otvíračkou supermarketu, takže chytáme místní veřejnou wi-fi, abychom pozdravily nejbližší a abychom ověřily předpověď počasí. Jako první na mě vyskočí několik zpráv, které mi zprvu vůbec nedávají smysl. Po chvilce brouzdání v naší dálkoplazecké facebookové skupině se dovídám, že v noci na jednom ze závodů UTMB došlo k tragédii. Hory dávají, hory berou. Hory mi za posledních pár dní daly pocit nekonečné volnosti a štěstí. A teď si vzaly život jednoho z našich přátel…

V supermarketu nakoupíme pár předražených kousků potravin, pořádně se najíme a pokračujeme místním stoupáním v protisměru legendárního závodu Sierre-Zinal. Klára našla v mapách velmi zajímavou „zkratku“. Oddělujeme se od oficiální varianty WHR a stoupáme do sedla Forcletta (2850 m). K večeru míjíme pasteveckou horskou vesničku a kousek za ní se napojujeme na traverzovou cestu údolím Turtmanntal. Abychom stihly zítřejší plány, tak se potřebujeme dostat co nejblíže k jezerům pod chatou Turtmannhütte. Stan nakonec stavíme přímo na traverzové cestě s výhledem do údolí a na ledovec Turtmanngletscher, za tmy potom vaříme večeři.

Den 5: Údolí Turtmanntal – Randa (21 km / 1730 m+)

Dnes nás čeká highlight našeho výletu, máme v plánu vystoupat na Üssers Barrhorn (3610 m), který je nejvyšším alpským vrcholem dosažitelný turisticky, bez alpinistického vybavení. Vyrážíme už před 6 hodinou ráno, abychom stihly dojít na vrchol dříve, než se tam dostane oblačnost. U chaty dáme rychlou snídani a pokračujeme vzhůru. Obklopeny vysokohorskými štíty stoupáme měsíční krajinou, prakticky veškerá vegetace zmizela. Jsme ve světě kamení, štěrku, sněhu, ledovců a jezer.

Vyšplháme se až do sedla Schöllijoch (3343 m), kde jako první okukujeme sestupovou cestu. Běžně se tato trasa chodí v protisměru, protože od chaty Topallihütte se do sedla stoupá po ledovci, nad kterým je cesta zabezpečena lany a stupy. Cesta po feratě směrem dolů bude s těžkým batohem náročnější, ale příchozí turisti nás ubezpečují, že jištění je dostatečné a cesta přes ledovec je bezpečná.

Necháváme tedy batohy v sedle a lehkým krokem začneme stoupat k vrcholu. Z počátku se nám jde velmi dobře, po chvilce se ale vlivem řídkého vzduchu zadýcháváme a na vrchol docházíme ufuněné, jako kdybychom měly batohy stále na zádech. Odměnou nám je dokonalý pohled na vysokohorské štíty do všech směrů. Mt. Blanc, zpoza kterého jsme před 5 dny vycházely, je tak strašně daleko. Obloha jako vymetená, viditelnost perfektní, v srdci se bije pocit štěstí spolu se smutkem z nedávné smutné události.

Asi po 40minutovém kochání sestupujeme zpátky do sedla, nahazujeme batohy a vydáváme se feratou dolů k ledovci. Při sestupu rukou dotahuji některé šroubové spoje v jištění (mohly by si to kluci švýcarskí trochu lépe udržovat), adrenalin mi stoupá, ale sestup je to jinak suprový. Přes ledovec se snažíme přeběhnout co nejrychleji, přeci jen už máme po 12 hodině a sníh se na ostrém slunci rychle topí. Překračujeme při tom jednu trhlinu (já do ní raději ani nekoukám, abych se neděsila). Za ledovcem se nám uleví, že jsme dost daleko od topícího se ledovce a nebezpečí pádu kamení a radujeme se ze zážitku, který nám dnes hory připravily. V závětří dáváme konečně delší pauzu na jídlo a sušení, dobrou chuť nám přišly popřát také 2 kozorozi.

Před Topalihütte odbočujeme na rozcestníku doprava směrem k vesnici Randa. Myslely jsme, že dnes už budeme jen klesat, ale na první pohled obyčejná traverzová cesta se před námi ještě několikrát zvlní a překonáme ještě několik set výškových metrů. Opět nás začínají obklopovat louky a míjíme stáda koz a oveček. Těla už začínají být unavená, ale krásy okolní přírody nás nabíjí další energií. Do toho míjíme stovky keříků obsypaných borůvkami, několikrát se zastavujeme a obíráme modré bobulky plné svěží energie. Odpolední káva v trávě s výhledy nám dnes obzvláště chutná. Stan stavíme v podvečer jen kousek nad vesnicí Randa.

Den 6: Randa – Zermatt (23 km / 1500 m+)

Dnes nás čeká odpočinkový den. Dopřáváme si delší spánek a pomalu se přesouváme do centra Randy, kde v místním obchůdku nakupujeme vydatnou snídani. V historickém centru se zastavíme ještě v místní malé galerii, která popisuje nešťastný rok 1991, kdy ve vesnici došlo ke dvěma velkým sesuvům půdy a zaplavení části obce. Z Randy stoupáme k dalšímu highlightu, za kterým si vystoupají i víkendoví turisté. Přicházíme k Charles Kuonen Suspension Bridge, který je nejdelším visutým mostem pro pěší (494 m). Most se nachází na dálkové trase Europaweg a nahradil původní most Europabrücke, který byl zničený při sesuvu půdy.

Od mostu postupujeme dále traverzovou cestičkou a kopírujeme tak část trasy závodu Tour Monte Rosa. Cestou potkáváme dvojici mladých Čechů, kteří nám poskytnou hotspot z jejich švýcarské SIMky. My se dovídáme, že naše Peťa běží na trase CCC (další závod ze série UTMB) jako první žena. Tato informace nás tak nakopne, že se rozhodneme ještě dnes odpoledne dojít do Zermattu a dostopovat do Chamonix. Třeba Peťu ještě stihneme v cíli.

Dáváme krátkou obědovou pauzu s výhledem ve vesnici Ottafe, od Zermattu už nás dělí jen posledních pár kilometrů. Cestou údolím Mattertal se nám otevírají další nové výhledy, Matterhorn máme jako na dlani. Krátce po 17 hodině přicházíme do Zermattu a míříme si to do centra. Necháváme se vyfotit s Matterhornem v pozadí a takto končíme naši týdenní pouť. Vlastně, dá se říct, že to byla 6ti denní pouť, protože první i poslední den jsme šli jen půl dne. V Zermattu jsme sedly na vlak do Täsche (jediná možná varianta, jak se dostat z města, tady auta nejezdí) a z Täsche jsme stopovaly až do Chamonix. Peťu jsme pod cílovým obloukem nestihly asi o 20 minut, ale následně jsme se setkaly ve městě a mohly jsme této famózní a skromné běžkyni ke krásnému výkonu osobně poblahopřát.

Výbava

Na trek jsem obula moje tzv. „sněhulky“, tedy VIVOBAREFOOT Primus Trail II All Weather FG, což jsou terénní běžecké boty opatřeny voduodpudivou textilií. Jak se ukázalo, byla to pro týdenní trek výborná volba. Cestou jsme překračovaly mnoho horských potoků a přecházely jsme několik sněhových polí. Boty sice nejsou úplně voděodolné, ale krátké prošlápnutí sněhem nebo lehké namočení zvládnou suchou nohou. Zároveň jsou boty prodyšné. Vzhledem k tomu, že jsme se pohybovaly ve vysokých nadmořských výškách, kde je i v létě poměrně chladno (hlavně po ránu), tak jsem si v botě nechala vložku. Řetízkové nesmeky jsem vůbec nepoužila.

Batoh byla jasná volba, Montane Trailblazer 44 je ultralehký batoh s velkou kapacitou a je tedy ideálním partákem na týdenní trek. Velké množství postranních kapes zajistí, že budete mít vodu, občerstvení, mobil i buffku s rukavicemi stále po ruce.

Oblečení jsem volila převážně od Montane. Základem téměř pro každý den bylo funkční triko s krátkým rukávem, k večeru nebo brzy ráno jsem přidala dlouhý rukáv, popřípadě větrovku. Goratexovou bundu ani pertexové kalhoty jsem prakticky nemusela vytahovat z batohu, protože přes den nám téměř nepršelo. Do vyšších nadmořských výšek jsem oblékla dlouhé kalhoty, ale většinu treku jsem šla v kraťasích. Na večery a chladné noci jsem přioblékla další 2 vrstvy dlouhého trička a péřovou bundu. Pro případ silného deště jsem s sebou měla také kvalitní pončo.

Na spaní jsem vzala skladný spacák Warmpeace Viking 300, k němu jsem přibalila tenkou vložku do spacáku. Jako podložku jsem měla moji oblíbenou nafukovací karimatku Therm-a-rest NeoAir. Spaly jsme ve stanu.

Pro pohodu a dovolenkovou atmosféru jsme se rozmazlovaly teplým jídlem a nápoji, takže jsme s sebou měly vařič a základní nádobí. Jako velmi praktická se osvědčila Klářina 1litrová měkká flaška s filtrem z Decathlonu, přes tento filtr jsem si přelévala vodu do mých 0,5litrových softflašek. Plastovou 1,5litrovou PETku jsem naplnila vždy jen před plánovaným vařením.

Nezbytností byly turistické hůlky, bez těch bych se do těch kopců snad ani nevyhrabala.

Po večerech jsem si přisvítla se super sbalitelnou a univerzální čelovkou Petzl Iko Core.

Samozřejmostí byly sluneční brýle, opalovací krém a základní výbava lékárničky.

Jídlo (vegan)

Věděly jsme, že ve Švýcarsku budeme nakupovat jen minimálně. Taktika byla tedy jasná – cesta autem do Chamonix bylo jedno velké obžerství, udělaly jsme si kvalitní energetické zásoby. Z pravidla každé ráno jsem si na treku zalila pohankové vločky (lze zalít i studenou vodou), k nim jsem měla směs strouhaného kokosu, rozinek a slunečnicových semínek. Přidala jsem i pár oříšků (měla jsem pytlík mandlí, lískáčů a para ořechů). Na dochucení jsem měla skořici a na doslazení (případně na rychlé dodání cukrů při stoupání) jsem měla nabalený jeden agáve sirup. První 3 obědy jsem měla troje suchary a k tomu troje vegan pomazánky. Dále jsem přibalila několik energetických tyčinek a sušené ovoce. Na večeři jsem měla namíchaný kuskus se sušenými rajčaty, houbami, provensálským kořením a na dochucení jsem vzala kostky zeleninového bujónu a chilli.

Poděkování

Obrovský dík patří Kláře, že to všechno naplánovala, že to se mnou vydržela a že byla skvělou parťačkou! Dále díky mým partnerům VIVOBAREFOOT a Montane, jejichž funkční výbava výrazně přispěla k vysokému komfortu během celého treku a Paloncovi, díky jehož trackeru nás z pohodlí domova mohli sledovat naši známí. Děkuji horám, že nás přijaly v plné své kráse a dovolily, abychom načerpaly kus jejich energie. Někdo tam nahoře nám ten výlet hodně přál, měly jsme vskutku skvělé podmínky.