Přes sněhové bouře a zamrzlé řeky

16.03.2023 15:09

Vše začalo, když jsme byli na podzim v Jordánsku, nějak se nedařilo a my skončili s přechodem Jordan Trailu už druhý den. Rozhodli jsme se, že si dáme od delších treků na chvíli pokoj a zkusíme něco jiného, než jsme doposud zažili. Jedna z věcí, co jsme chtěli vyzkoušet, je polární expedice a opravdová zima. Rozhodli jsme se pro Švédsko, kde jsme naplánovali polární expedici na část Kungsledenu, kterou jsme již absolvovali před pár lety. Stačilo sehnat dobrou partu, nějaké to teplejší vybavení a bylo to! Začínáme v Nikkaluoktě a končíme v Abisku, trasa je dlouhá necelých 115 km s převýšením 1400 m. Plánem bylo mimo jiné vylézt na Kebnekaise, nejvyšší horu Švédska. 

Abisko je populární místo pro zimní aktivity a pozorování polární záře. Kungsleden je 440 km dlouhá turistická trasa v švédském Laponsku, která nabízí možnosti pro pěší turistiku, běžecké lyžování a cykloturistiku. Na trase jsou k dispozici chaty a sruby pro přenocování. Kebnekaise je nejvyšší hora ve Švédsku měřící 2097 m n. m.. V jejím okolí se nachází krásná příroda, ledovce, turistické stezky a na své si příjdou i horolezci.

Je neděle a odjíždíme směr Třinec, kde přespíme a nabíráme zbytek posádky. Doplňujeme nějaké vybavení a ráno vyrážíme na letiště do Krakova. Členové naší expedice, kterou jsme po pár pivech na Silvestra pojmenovali Expedice Mrož, jsou Martin Benc, Pája Adam, David Czempka, Míša Krejčová a samozřejmě já. Odbavujeme zavazadla, která váží dohromady asi 160 kg a sedáme do letadla. Přilétáme do Stockholmu, odkud nás čeká dlouhá cesta nočním vlakem na sever Švédska do Kiruny. Cesta vlakem opravdu stála za to! Měli jsme pro sebe celé kupé pro 6 lidí, kde jsme bez problémů naskládali naše duffel bagy a pulky, neboli expedičních saně. Spíme jako zabití až do rána. Takhle komfortní vlaky jsem ještě nezažil. Tuhle stejnou cestu jsme absolvovali s Martinem před pár lety v normálním vagónu bez lůžek a bylo to otřesné. Když se blížíme ke Kiruně, dávám vědět kamarádce Ivetě, která žije střídavě v Norsku a Švédsku, že pro nás může dojet. Tím, že vyrážíme už v únoru a sezóna zde začíná až v březnu, je doprava na start složitější, díky Ivet ale máme odvoz zařízený. Hned po příjezdu k ní domů se dáváme do montáže a skládání pulek, které jsme kvůli převozu museli rozmontovat. Po luxusní snídani sedáme do auta a jedeme směr Nikkaluokta.

Naši expedici zahajujeme v malém resortu, který je hlavním východiskem pro výstup na Kebnekaise. Vrchol je také jedním z našich cílů výpravy. První dva dny na cestě nás střídavě sužovaly sněhové vánice a déšť, což bylo doprovázeno silným větrem, který se každým dnem stupňoval. Obě noci jsme strávili ve volně přístupných přístřešcích, protože jsme v tom úžasném počasí nechtěli stavět stany. Cestou jsme také museli přelézt malá jezera a bažiny, které sice byly zamrzlé, ale kvůli dešťům se na velké vrstvě ledu držela voda, takže jsme občas museli nasadit sněžnice, abychom se nebrodili až po kotníky ve vodě.

Druhé ráno jsme měli v plánu vstát kolem 4. hodiny ráno, abychom se pokusili dobýt vrchol. Kvůli silnému větru, sněžení a malé viditelnosti jsme se však rozhodli, že nemá smysl riskovat a raději budeme pokračovat dál po trase. Po několika kilometrech se počasí na chvíli uklidnilo, měli jsme tak možnost se aspoň trošku pokochat krásou místních hor. Sněhu však nebylo dostatek, což nás omezovalo, protože jsme museli buď táhnout saně po ostrých kamenech, nebo hledat jiné alternativy. Jenže ke konci dne se vše obrátilo! Vstupujeme do sněhové bouře, o které ani nevíme. V plánu bylo dojít k jedné z turistických chat, které jsou sice v mimosezóně zavřené, ale doufáme, že nějaký úkryt najdeme. Cestou potkáváme dva místní chlapíky na skútrech, kteří nám později ukázali útulné místečko na spaní a také nám dovezli vodu z nedaleké řeky, abychom nemuseli rozpouštět sníh. Ráno se probouzíme do úplné vánice, která nás pronásledovala další čtyři dny. Bylo to kruté, ale zároveň přesně to, proč jsme sem jeli! Denně napadlo hodně čísel čerstvého sněhu. Řeknu vám, že tahat za sebou 30 kg na saních, do toho prošlapávat stopu a stoupat do kopce, není žádná procházka růžovou zahradou. Dát denně 10 km v těchto podmínkách bylo pro nás velkou výzvou. Cestou jsme využívali útulny, které jsou veřejnosti přístupné právě ve zhoršeném počasí. Původní plán spát ve stanech jsme kvůli bezpečnosti nechali jako nouzovku, kdyby to jinak nešlo.

Předposlední den se počasí zlepšilo a s ním také nálada týmu. Celou dobu jsme očekávali polární záři, když už to vypadalo, že by se mohla ukázat, obloha se zatáhla a nebylo vidět nic. Poslední noc potkáváme skupinku Nizozemců, kteří šli stejnou trasu jako my. Dáváme se s nimi do řeči a vaříme jim čaj, jelikož cestou našli moje ztracené GoPro, které jsem omylem zapomněl na jedné chatce, kde jsme si dávali obědovou pauzu. Odborně porovnáváme a hodnotíme jejich expediční stany a výbavu a přemýšlíme, jak ráno, protože nás čeká přechod jezera, ze kterého je spíš jedna velká řeka. Máme strach, aby se pod námi nepropadl led, ale když nám místní zásobovači na skútrech řeknou, že je to v pohodě, nebylo nad čím přemýšlet. Ráno vstáváme a je to ještě horší. Vody přibylo, a tak s vedoucím druhé výpravy přemýšlíme, jak tento nebezpečný úsek obejít. Po krátké diskuzi, snídani a rychlé kontrole jezera nacházíme menší alternativu, jak obejít velkou část úseku, který nám dělal starosti. Neváháme a vyrážíme směr Abisko, kde nás čeká ubytování, teplá sprcha a pivo. Zbývalo nám asi 12 km, cesta ale již byla dobře projetá, díky čemuž nám nezabrala tolik času. Na poslední kilometry vylezlo slunce a my jsme mohli konečně shodit teplé bundy a načerpat potřebnou energii. Otevřely se nám také scenérie hor a vytoužený cíl cesty – Abisko.

V Abisku jsme strávili jednu noc v turistické ubytovně. Doposud jsme neviděli žádnou polární záři, ale po cestě z benzínky, kde jsme nakoupili jídlo na večer, se nám přání konečně splnilo. Následně světélkovala celou noc a my měli možnost ji i nafotit. Další den proběhlo už jen balení věcí a nočním vlakem jsme vyrazili domů zpět na jih.

Závěrem musím říct, že jsem počítal s mnohem větším mrazem. Týden před odjezdem padaly na severu teploty hluboko pod nulu až k -30 °C. Dle toho jsem také zvolil speciální zimní boty do polárních oblastí a k tomu přibalil nové outdoorové pohorky VIVOBAREFOOT Tracker Forest ESC. Nakonec byly teploty maximálně -10 °C, na druhou stranu přišlo husté sněžení, silný vítr, ale i déšť.

Mimo extrémní mrazy používám barefoot boty na veškeré outdoor aktivity, ale i na běžné nošení.

Zimní aktivity a práci v horském skiareálu trávím hlavně ve VIVOBAREFOOT Tracker II FG. Celoroční barefoot pohorky s membránou rád kombinuju ještě s teplými nepromokavými ponožkami. Komfort mi tak zaručí po celou zimu.

Na dlouhé traily jsem si v současnosti nejvíc oblíbil VIVOBAREFOOT Primus Trail Knit FG díky jejich rychleschnoucímu svršku a úpletu v „ponožkovitém“ stylu. Ačkoliv se jedná primárně o běžecké barefoot tenisky, jsou ideální i na náročnější túry. Chce to však znát své limity a mít dobře posílené svalstvo.

Léto a volný čas pak trávím primárně ve VIVOBAREFOOT Ultra III, i když se někomu mohou zdát jako boty do vody, jsou to perfektní parťáci na běžné nošení. A to hlavně díky jednoduché údržbě a dobrému větrání. Pokud už chci něco víc „chráněného“, beru VIVOBAREFOOT Geo Racer Knit, na plesy pak VIVOBAREFOOT RA III.

Autor článku: Jakub Jonáš - DvaNaTahu