Rozhovor s pohybovým terapeutem Tomášem Ďuránem

07.04.2020 13:59

Tak jako dům, potřebuje pevné základy i naše tělo. A takovým základem jsou pro nás naše chodidla.

Tomáše jsem poprvé potkala na jeho úvodním semináři se zaměřením na zdravý pohyb. Téma bylo tak komplexní a obsáhlé, že v podstatě bylo od začátku jasné, že se jej nepodaří vměstnat do vyhrazeného časové fondu. O to radši jsem byla, když jsme se po skončení domluvili na následné spolupráci a mohl tak vzniknout tento článek, o který se s Vámi rádi podělíme.

Tomáši, mohl by ses prosím našim čtenářům představit?

Kompenzačnímu cvičení se věnuji už od 19 let, to bylo v době, kdy už jsem soutěžil v kulturistice a měl za sebou několik úrazů, včetně několika operací obou kolen. Už tehdy jsem si uvědomoval, jak extrémní je důležitá prevence a vůbec obecná technika všech pohybů včetně tréninků a metod používající i v profesionálním sportu.

Čím více jsem se vzdělával, tím více jsem si uvědomoval, jaký nedostatek informací mám nejen já ale i laická a odborná veřejnost. Během 6 let absolvování všech různých praktických kurzů, jsem se postupně snažil dostávát hlouběji do jádra mnoha různých pohybových problémů, než jsem se nakonec dostal na studia VŠ fyzioterapie.

Po velkém zklamání jsem studium ukončil předčasně. Tak velký tlak na naučení se teoretických věcí a extrémně malá praxe, často až zbytečná a potupná, pro mě nebylo nijak přínosné.

Jsem ale rád za tu zkušenost, protože jsem si uvědomil a viděl, že tento obor se učí pomáhat a starat se o ty poúrazové, nemocné a postižené. Učí se o nich maximum, aby je co nejlépe připravili a vypustili zpět do fungování. Žádná prevence a kompenzace, pouze řešení následků. To se ale týká pouze akutních stavů, tudíž pacientů. To není má cílová skupina. Mým posláním je učit širokou veřejnost, klienty jako jsou sportovci rekreační i profi, lidi se sedavým zaměstnáním a lidi s běžnými dysbalancemi a chronickými problémy.

Teprve učení mého mentora PhDr. Jiří Čumpelík, Ph.D. a jeho povědomí o pohybu a jeho vzdělávání o správné funkci chodidel mi otevřela oči k tomu, abych okamžitě cítil a uvědomil si, jak extrémní vliv mají chodidla na celkový pohyb.

Vliv chodidel je ještě mnohokrát větší a důležitější, než si myslíme a umíme představit.

Co v praxi znamená práce pohybového terapeuta?

Nejdřív bych chtěl říct, že to není žádný oficiální název ani studijní obor. Ten název jsem si vymyslel, abych se odlišil od osobních trenérů a fyzioterapeutů.

V praxi to u mě vypadá asi tak, že ke mně přicházejí klienti s nějakým konkrétním problémem, bolestí. Já si samozřejmě jejich problémy vyslechnu, ale vždy řeším tělo klienta komplexně. To znamená, že nejdříve provedu kompletní diagnostiku pohybového aparátu. Začínáme pak od chodidel, protože již správným nastavením chodidel se správně nastaví i další klouby, a to už může problém vyřešit. Přes chodila se pak snažím člověka naučit správnému postoji. Ukážu mu, v jakém postavení by se měl pohybovat a cvičit, dále pak řešíme dysbalance, které jsem objevil při diagnostice.

Mám ale i klienty, které nic netrápí a pouze chtějí systém ideálního pohybu zavést do svého tréninku, a tak je učím správnou techniku cviků. Snažím se, aby můj přístup byl vždy individuální a co nejvíce prospěšný.

Jací lidé Tě vyhledávají a s jakými problémy za Tebou nejčastěji chodí?

Nejvíce mě vyhledávají ženy s vybočenými palci a maminky dětí, které řeší jejich špatné držení těla a ploché nohy. V poslední době jsou to ale i běžci a siloví sportovci, kteří si pomalu ale jistě začínají uvědomovat důležitost správné funkce nohy a díky správnému zapojení zjišťují, že můžou zvýšit svůj výkon i sílu.

Čím jsou tyto problémy zpravidla způsobeny?

Jsou způsobeny špatným stereotypem pohybu, opakováním pohybových vzorců svých rodičů, nevhodným oblečením i obuvi a v neposlední řadě i úrazy.

Kdy vznikají?

Mohou vznikat už v kojeneckém věku, kdy jsou miminka přespříliš oblékány do různých dupaček, punčocháčích či ponožek, které omezují v pohybu jejich prsty a podkluzují při snaze se odstrkovat či plazit, a tak dochází k oslabování svalů nejen prstů ale i klenby. Navíc se časem přidají první botičky a ty opět nohu jen svazují a oslabují.

Pokud už tehdy jsou naše nohy omezovány a mají takové překážky k tomu se správně pohybově rozvíjet, problémy se s nimi ponesou až do dospělého věku.

Hallux u dospělých žen má na svědomí taky móda, a to především úzké boty.

Hraje v tom roli dědičnost?  Do jaké míry?

U vybočených palců se dědičnost prokázala a mluvíme tu pouze o několika procentech. Vždy je ta hlavní příčina funkční porucha.

Do jaké míry naopak můžeme s nejrůznějšími predispozicemi my sami pracovat a ovlivnit je?

Do větší míry, než si myslíme. Nikdo se nerodí s křivými kostmi (pokud se nejedná o nějakou vrozenou deformitu), je to otázka správného nastavení svalových souher, napětím mezi svaly, vazy a šlachami.  Většina mých proměn na instagramu jsou za jednu hodinu. Pokud klient pravidelně a vědomě cvičí a snaží se aplikovat tyto principy i do běžného života je schopný je do tří měsíců zautomatizovat. Vybočený palec se tedy může zcela srovnat, pokud už tam není strukturální změna na kosti.

V čem vidíš největší problém módní obuvi? Sportovní, příliš tlumená obuv, společenská obuv se zvýšeným dropem, lodičky...?

Neskutečný.  Snad všechny boty mají podpatek, špičku ve vzduchu, špici utlačující prsty. Tohle vše odpojí přirozené funkce chodidla. Zvýšený podpatek nás nutí zatěžovat patu, špice ve vzduchu nedovolí špičce se opřít a odrazit, oslabují se tedy svaly klenby a prstů a v neposlední řadě zúžená špice zase nedovolí prstům se roztáhnout a provádět nejen svou hmatovou funkci ale i opěrnou, silovou a vzpřimovací.

V čem naopak vidíš výhodu bosého obouvání?

Přesně v opaku. To, že nemá vyvýšený podpatek nám dovolí chůzi přes oporu špičky. Díky dostatečnému místu pro prsty, mohou dále vykonávat svou funkci. Navíc pružnost podrážky dovoluje noze přirozeně pružit a obtékat nohou nerovnosti terénu.

Je barefoot vhodný pro každého?

Ano, kromě akutních bolestivých stavů. Napřiklad velmi pokročilé vybočení palců, nebo tak oslabená chodidla, která by bosou chůzi nezvládla.

I do města?

Klidně, pokud tomu předchází aspoň základní informace o bosé chůzi. Ale i bez informací to většině lidí pomůže, protože právě tvrdý povrch ve městě uvědomí mozek (díky bolesti) aby nedupal a více zapojil špičku, jinak bude chůze nadále bolestivá.

Co běh v barefoot obuvi?

To už je nejvyšší level. Je velmi náročný. Vyžaduje, aby chodila byla silná, dynamická a pružná. Průprava k bosému běhu je nejen nutná, ale i dlouhá.

Na co si dát pozor při přechodu na barefoot obuv?

Na odhadnutí situace, na co naše noha ještě má. Je třeba si uvědomit, že naše nohy už nejsou na bosou chůzi zvyklé, a tak je třeba je na ní zvykat postupně. V prvních dnech a týdnech chůze v barefoot botách se doporučuje ponechat uvnitř boty vložku, aby si chodidla postupně zvykla na přechod z klasických bot.

Tomáši, mnohokrát děkuji za rozhovor!

 

Po skončení pandemie se s Tomášem můžete potkat na jeho seminářích, které probíhají v Praze a dalších městech v Česku i na Slovensku, či se domluvit na osobní konzultaci. Více informací o Tomášovi naleznete na jeho stránkách idealmove.cz nebo Facebooku fitnesstomasduran.

 Rozhovor připravila Leona Nečasová