V barefootech na Pacific Crest Trail

16.01.2020 12:00

A v čem to půjdete, v pohorkách? Tak tuhle otázku jsme před odjezdem slyšeli několikrát. Vysvětlovat, že takhle dlouhé treky se chodí v běžeckých botách, bylo někdy otravné. Nicméně jsme si řekli, že se o zkušenosti chceme podělit a ukázat náš pohled na cestování nalehko a bez zbytečného balastu.

Hranice Mexika a USA – jižní monument Pacific Crest Trail a start naší cesty

Hranice Mexika a USA – jižní monument Pacific Crest Trail a start naší cesty

V první řadě je nutné říci, v čem jsme vlastně cestovali. Martin zvolil minimalistickou obuv, přece jenom si netroufl jít v barefootech, i když je běžně nosí. Zvolil obuv s dodatečně širokou špičkou a co nejmenším dropem (výškový rozdíl mezi patou a špičkou). Kuba měl jasno hned od začátku a vše vsadil na jedinou kartu – VIVOBAREFOOT Primus Swimrun FG.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, cestujeme poměrně nalehko a to je hlavní důvod, proč si můžeme dovolit běhat po horách v lehkých běžeckých botách. Naše základní váha batohů byla okolo 7 kilogramů (bez jídla a vody). Pokud byste cestovali s batohem, který má 25 kilo, je logické, že na kotníky a chodidla budete celkově vyvíjet nadměrnou zátěž a nemusí se vám nízká obuv vyplatit. Kotník si však můžete podvrtnout i v pohorkách, vlastní zkušenost z dob minulých.

Dalším faktorem je váha člověka a zkušenosti s pohybem v terénu. Často je to právě argument, že v nízkých botách je zranění kotníku mnohem pravděpodobnější. Není to tak úplně pravda. Představte si tuhou pohorku jako sádru. Pokud si zlomíte nohu a po pár týdnech vám sádru sundají, svalstvo na vašem chodidle bude ochablé. V nízkých botách zapojujete svalstvo, vazy apod. přirozeněji. Chodidlo je pevnější, dokáže lépe reagovat na nerovnosti terénu a tím se také snižuje riziko zranění.

Aby to nebyl jen „hate“ na pohorky, i ony mají v přírodě své místo. V opravdu náročných podmínkách své opodstatnění mají. Důležité je brát naše zkušenosti s rezervou. Nemáme je podložené žádnými studiemi. Je to čistě náš subjektivní názor a najdete spoustu lidí, kteří vám řeknou pravý opak. Základním pravidlem je najít si vlastní cestu, která tě nebude omezovat. Pokud rád chodíš po horách s těžkým batohem a pohorkami, žádný problém.

První dny v poušti…

První dny v poušti…

Pojďme se teď podívat, o jakém výletě je vlastně řeč. Koncem dubna 2019 jsme se vydali na 4300 kilometrů dlouhý trek z mexických hranic do Kanady – Pacific Crest Trail. Jedná se oficiálně o jednu z nejdelších pěších tras na světě, která má své vlastní značení. Dost možná je to nejdelší dokončený trail na světě. Jsou na světě delší treky, ale v některých sekcích ještě nejsou úplně dokončené a cestu si volíte tzv. „na azimut“ (například Continental Divide Trail 4500-5000 km).

Mohavská poušť - pravděpodobně nejteplejší místo na trailu. Už v ranních hodinách teploměr atakuje 30 stupňů

Mohavská poušť - pravděpodobně nejteplejší místo na trailu. Už v ranních hodinách teploměr atakuje 30 stupňů

Trasa PCT vede po západním hřebeni USA. Začátek v nehostinných pouštích jižní Kalifornie, kde strávíte přes 1000 kilometrů. Následně se otevře brána do nejvyšších hor centrální USA – Sierra Nevada. Čeká na vás téměř 700 kilometrů zasněženými horami, kde zdoláváte i průsmyky ve výšce nad 3500 m n. m. V této sekci si můžete odběhnout na nejvyšší horu centrální USA – Mount Whitney (4421 m n. m.). Nejvyšším bodem na Pacific Crest Trail je však Forester Pass (4009 m. n. m.). Legendární finální traverz zná z fotek asi každý, kdo se někdy o tento trail zajímal.

Východ slunce na Mount Whitney (4421 m n. m.).

Východ slunce na Mount Whitney (4421 m n. m.).

Hlavně s nadhledem…

Hlavně s nadhledem…

Forester Pass – nejvyšší bod celého PCT (4009 m. n. m.)

Forester Pass – nejvyšší bod celého PCT (4009 m. n. m.)

Pohled na nepříjemný sestup z Glen Pass

Pohled na nepříjemný sestup z Glen Pass

Po překonání hor se dostáváme k jednomu z nejpopulárnějších rezortů v Kalifornii – Lake Tahoe. Čeká na nás severní Kalifornie, která je kombinací všeho – pouštní sekce, lesy, hory. Po více jak čtvrt roce na cestě a 2700 kilometrech překročíte hranici Kalifornie a Oregonu. Tu těžší část máte za sebou. Fyzičku máte na maximum a před sebou zhruba 750 kilometrů Oregonem. Existuje tu 14 denní challenge, které se ale neúčastníme. I tak procházíme Oregon zhruba za 20 dní, což dělá krásný průměr okolo 38 kilometrů denně.

Severní Kalifornie – sníh pomalu mizí a my si začínáme opět užívat krásné pěšiny

Severní Kalifornie – sníh pomalu mizí a my si začínáme opět užívat krásné pěšiny

Crater Lake – jedno z nejhezčích míst na celé trase

Crater Lake – jedno z nejhezčích míst na celé trase

Úchvatný pohled na oregonské Three Sisters v kontrastu s požáry zdecimovanou krajinou

Úchvatný pohled na oregonské Three Sisters v kontrastu s požáry zdecimovanou krajinou

Jsme na břehu Columbia River, koukáme na Bridge of Gods, naši bránu do nevyzpytatelného Washingtonu. Zde končila hrdinka knižního bestselleru The Wild – Cheryl Strayed. Ve filmu Divočina ji hrála Reese Witherspoon. Počasí zde hraje s hikery divokou hru a mnohdy je naposledy pořádně vyškolí. Na nás čekal déšť a poslední dva dny husté sněžení. Po více jak 5 měsících stojíte na hranici s Kanadou. V nohách i se všemi zabíhačkami do měst máte více jak 4300 kilometrů, v duši klid a pokoru, v očích slzy a smutek, že je po všem. Čeká vás drsný návrat do reality, ale i pocit, že jste něco dokázali. Těžké chvíle, která jste zažili se svými novými přáteli, se vám vryjí nesmazatelně do paměti. Nejdůležitější uvědomění však přijde v tom, že jste skutečně žili, prožili každou chvíli na maximum a intenzivně, jak v „normálním“ světě ne.

Závěrečný týden na trailu, podzim v plném proudu, blíží se Kanada

Závěrečný týden na trailu, podzim v plném proudu, blíží se Kanada

Poslední den, husté sněžení a vytoužený konec na dohled

Poslední den, husté sněžení a vytoužený konec na dohled

Po 156 dnech stojíme na hranici s Kanadou

Po 156 dnech stojíme na hranici s Kanadou. Šťastní, že už to máme za sebou. Smutní, že už nemáme nic před sebou.

Teď, když máte aspoň částečnou představu, čím jsme si prošli, je vám jasné, že na tuhle akci bychom potřebovali co nejuniverzálnější obuv. Zaměřme se tedy na Kubovy Swimruny. Proč právě barefoot a tento model. Kuba bydlí v Ostružné, což je obec na pomezí Jeseníků, Rychlebských hor a Kralického Sněžníku. Pohyb v přírodě je tedy pro něj denní chléb. Díky tomu, že VIVOBAREFOOT nosí už řadu let a obuv od jiné značky téměř nemá, nebál se vyrazit ani na takto náročnou cestu právě ve Vivech.

Každého teď určitě zajímá, jaké jsou výhody a nevýhody. Pojďme se na to podívat. V barefootech máte perfektní kontakt s povrchem, předcházíte tak zranění v podobě nečekaného uklouznutí apod. Ne, že byste si nemohli podvrtnout kotník, ale zpětná vazba je mnohem rychlejší a chodidlo tak stihne lépe zareagovat, než u boty s pevnou a silnou podrážkou. Samozřejmě to nese i svá úskalí. V technickém kamenitém terénu (na trailu například lávové pole v Oregonu), mohou být ostré hrany kamenů i nepříjemné. Také při špatném dopadu z větší výšky, si můžete například narazit patu. Je tedy nutné být neustále ve střehu. To ale platí všeobecně. Nejvíce zranění na horách bývá těsně před cílem, kdy už člověk ztrácí koncentraci.

Lávová pole v Oregonu dávaly (nejen) Kubovi poměrně zabrat. Na fotografii už mají boty více jak 1000 kilometrů za sebou.

Lávová pole v Oregonu dávaly (nejen) Kubovi poměrně zabrat. Na fotografii už mají boty více jak 1000 kilometrů za sebou.

Co se týče teplotního komfortu, překvapivě nebyl problém na sněhu a to ani s nesmeky. V kombinaci s termovložkou a nepromokavými ponožkami byl tepelný komfort dostatečný. Paradoxně problém nastal ojediněle v poušti, kde člověka nenapadne dát do bot termovložku. Vyprahlá zem byla někdy rozpálená tak moc, že teplota prostoupila i přes podrážku. Tento problém vyřešilo občasné vyzutí obuvi při přestávkách, případně zchlazení ve vodě, pokud bylo možné. Termovložka by dle nás tento problém vyřešila dokonale.

Časté dotazy směřovaly k životnosti podrážky. Ta vydrží opravdu hodně. I po více jak 1000 kilometrech se obuv dala nosit. Samozřejmě už to nebylo ideální jako na začátku, ale pokud vás zajímá srovnání s klasickou obuví, rozhodně v tomto ohledu podrážka neztrácela.

Kde si dovolíme tvrdit, že byly Swimruny o parník vepředu oproti jiným značkám, je svršek. Životnost v porovnání s ostatními byla opravdu neuvěřitelná. Samozřejmě i tak se nějaké menší dírky vyskytly, ale rozhodně ne v takovém rozsahu jako u jiných bot. Také rychleschnoucí materiál vyčníval. Při neustálém brodění řek a chození v mokrém sněhu, stačilo Kubovi obuv sundat a během pár hodin na slunci byly boty suché. To Martin takové štěstí neměl. Na druhou stranu Swimruny nejsou vevnitř vůbec polstrované a musí vám sednout. Zcela logicky je tedy nasákavého materiálu na botě minimum. Kuba však neměl za celou dobu jediný puchýř.

Brodění rozvodněných řek v Sieře bylo na denním pořádku

Brodění rozvodněných řek v Sieře bylo na denním pořádku

Poslední charakteristickou věcí na tomto modelu je systém nazouvání a zavazování. Obuv nemá klasický jazyk a tkaničky. Místo toho je zakončena elastickým „návlekem“ a stahovacím klipem. Nečistoty dovnitř boty se vám mohou dostat tedy jen kolem kotníku. Pokud vám však obuv sedí ideálně, nemusíte mít dodatečné návleky, které řada lidí na takto dlouhých cestách nosí.

Tuto recenzi jsme nepsali z žádného donucení či povinnosti, jedná se spíše o odpověď na časté dotazy ohledně naší výbavy (obuvi) na Pacific Crest Trail. Na trailu Kuba využil čtyři páry zmíněných Primus Swimrun FG a jeden pár Ultra 3 Bloom. Martin vzal s sebou jen ultráče jako zálohu (nosil minimalistickou obuv), Swimruny však běžně používá také.

Autoři článku: Jakub Jonáš a Martin Benc

Kluky můžete sledovat na jejich facebooku a instagramu DvaNaTahu.